Hra

Bylo by moc škaredé, kdybych řekla, že jsem se na tu cestu do Thajska těšila? Ano, pro něj to nebudou zrovna.. Nejpříjemnější dny, ale taky to znamenalo, že budu s ním. Celý měsíc strávím v jeho přítomnosti a budu tady moct pro něj být.. Už jenom to, že mě požádal, abych jela s ním pro mě hrozně moc znamenalo. Proč by jinak chtěl, abych jela s ním, pokud by mi nevěřil a nebyl rád v mé přítomnosti. Moc dobře jsem věděla, že zřejmě pro něj nebudu moct být to, co bych si přála, ale tak nějak jsem se dokázala smířit s tím, že pro něj budu moci být jenom kamarádka. Nebo, jsem si to alespoň zvládla nalhávat celý ten týden, od chvíle, kdy jsem si uvědomila, co vlastně chci..
Možná to bylo i tím, že jsem naposledy letěla asi tak před čtyřmi, pěti lety, ale z tohohle letu jsem měla hrůzu. Možná to bylo tím, že jsme letěli skoro přes celou planetu, možná to bylo tím, že na palubě letadla byl i někdo, na kom mi až příliš záleželo, ale začínala jsem být lehce hysterická. Nakonec jsme si však vzali nějaké prášky na uklidnění a já jsem měla to štěstí, že se mi podařilo usnout. Celý dlouhý let jsem prospala a probudila jsem se asi tak půl hodinu před přistáním. Chris vypadal nervózně, prý vůbec nespal.. Bylo mi ho líto. Propletla jsem si tak prsty s ním, abych ho uklidnila a snažila se tady pro něj být, byť jsem sama docela měla strach.
Ten úlevný pocit, když jsme přistáli byl k nezaplacení.. Navíc ten průvodce, George byl velice milý, tedy, alespoň mi tak připadal.. Moje myšlenky byly trochu jinde, jediné, na co jsem myslela bylo, abych už konečně byla na pokoji, dala si sprchu a normálně si lehla do postele. Byla jsem celá rozlámaná z těch nepohodlných sedaček v letadle.. Nakone jsme se na ten pokoj dostali v pořádku, George se s námi rozloučil a tak jsme zůstali s Chrisem sami. Moje první cesta vedla rovnou do koupelny, kde jsem si sepnula vlasy a omyla si obličej studenou vodou, abych se trošku probrala. Chris na mě mezitím volal z ložnice. Nah, co si budeme povídat, z představy, že bych spala vedle něj jsem byla nadšená. Připadala jsem si jako nějaká hloupá puberťačka..
"Mě to nevadí, pokud přežiješ, že ti budu krást peřinu a používat tě jako plyšového medvídka.." Ušklíbnu se a vykouknu z koupelny do ložnice. Božínku, ta postel vypadla tak skvěle.. Hrozně jsem se těšila, až do ní skočím a nebudou mě bolet záda.
"Měla jsem v plánu jít do sprchy, budeš chtít jít první? Mohli bychom potom zajít někam na jídlo, nebo si to donést sem a něco si pustit?" Navrhnu a posadím se na postel. Přitáhnu si k sobě kufr a otevřu ho, abych si mohla najít čisté oblečení, ručníky a tyhle věci, prostě abych mohla do té sprchy.

"Beru tě za slovo." Zahihňám se. Kdyby jen věděl.. Při představě, že se k němu budu moct přitulit a spát vedle něj, musela jsem se u toho culit jako úplný pitomec, ale když ono prostě.. Ahh..
"Tak fajn, kdybych se dlouho nevracela, tak jsem s největší pravděpodobností už usnula.. A jo, thajská kuchyně je v pohodě, objednej na co máš chuť." Zakřením se a s ručníkem, kosmetickou taškou a pyžamem se vydám do koupelny. Odložím si tašku na komodu, ručník hodím přes dveře sprchového koutu a pyžamo si taky odložím. Rovnou ze sebe svléknu to, co jsem na sobě měla v letadle, meh, ještě že jsem si vzala tepláky, kdybych měla spát a několik hodin sedět v riflích.. Tak nevím co, ale nebylo by mi to příjemné. Vlasy si sepnu, abych si je nenamočila a potom už nahá vlezu pod sprchu. Ahh.. Ten slastný pocit, když kapky horké vody dopadaly na mou bledou kůži.. Za chvíli celou koupelnu provoní vůně vanilkového sprchového gelu, který ze mě určitě jde cítit i potom. Když vylezu, zabalím se do ručníku a přejdu k zrcadlu. Pak začnu s těmi holčičími věcmi, chvíli si samu sebe jenom prohlížím, potom krémíčky, vodičky, blbostičky.. Nakonec, oblečená do bílých saténových spacích kalhot s krajkovým detailem na konci nohavic, bílém tílku, taktéž s detailem krajky a huňatém hotelovém županu vejdu zpátky do ložnice. Nah, je zvláštní říkat ložnice, ale svým způsobem se mi to i líbí.. Potom jde do sprchy Chris, mezitím nám přinesou jídlo, které přeberu, vezmu z kuchyně příbor a odnesu to do postele. Rozestelu ji mezitím a ještě odepíšu mámě a všem možným, že jsme doletěli v pořádku. Mezitím už přijde Chris, společně vybereme film, zalezeme do postele a dáme se do jídla. Po dojedení už však dlouho nevydržíme, v náručí potom usneme namačkaní na sebe.

Potom přišlo ráno. Nah, možná by se čekalo, že budu v klídku, Chris je tady ten, co by měl být nervózní, jenže já byla úplně na prášky. Moc jsem netušila, co bych měla dělat. Co bych měla říkat.. A tak jsem ho jednoduše držela celou dobu pevně za ruku, prsty propletené s ním a neustále mlela něco o tom,že to bude v pohodě. Znáte to.. On však byl tak nervózní, že mě kolikrát ani neposlouchal, nebo nevnímal, což možná bylo dobře, stejně bych mu pořádně nic kloudného neřekla.. Nejhorší to však bylo, když jsme seděli na té chodbě a už jenom čekali, až pro něj přijdou, že už má jít. Né, nejhorší moment byl, když nám sestra řekla, že už musí jít Chris s ní. Hrdlo se mi sevřelo, že jsem ani neuměla nic říct, kdybych jednou rukou nedržela tu jeho a druhou neměla položenou na břiše, nejspíš by jak Chris, tak sestra mohli vidět, jak se mi klepe. Na tváři jsem měla ten svůj ustaraný výraz a starostlivá vráska na čele se taky zase ukázala. Sestra všechno vysvětlila, možná se Chrise snažila uklidnit, nebo tak něco.. No nevím, jestli to pomohlo Chrisovi, ale mě tedy určitě ne. Když sestra kousek poodešla, abychom se mohli rozloučit, tak jsem se postavila. Ještě pořád jsem držela jeho ruku, kterou jsem však musela teď pustit, ale jenom abych ho sevřela v medvědím objetí. No, co si budeme povídat, bylo mi do breku. Pravá hysterka.. Chvíli jsem ho jenom objímala a šeptala mu něco o tom, že to bude dobrý a že to potom zapijeme, ale když si sestra netrpělivě odkašlala, musela jsem ho neochotně pustit. Pohladila jsem ho po tváři a kdybych bývala měla odvahu, nejspíš bych ho políbila. Tak moc jsem si přála dotknout se jeho rtů a prostě..
"Zatím." Na nic víc jsem se nezmohla, protože bych se nejspíš opravdu rozbrečela.. Sestra už se pomalu rozešla, což měl být signál pro Chrise, že už má jít. On a šel.. Musela jsem se kousnout do rtu, abych potlačila slzy. Co se stalo pak, to mám tak nějak v mlze. Nebo né v mlze, ale jako kdybych to viděla ve filmu, nebo někde, né že jsem to udělala já.
"Chrisi." Vyslovila jsem jeho jméno a pár dlouhými kroky jsem ho doběhla. Položila jsem mu obě ruce na tváře, natáhla se k němu a opatrně ho políbila. Sice krátce, ale bylo docela jasné, co jsem tím chtěla říct.. Tedy, alespoň jsem v to doufala.. Pousmála jsem se na něj, když jsem se odtáhla, na jeho tváři jsem nechala jenom jednu ruku a pošeptala jsem.
"Vrať se mi, prosím.." Nebyla to nějak hrozněultramegamoc těžká operace, ale kdyby se něco pokazilo.. Nesmí se nic pokazit. Tuhle možnost jsem ani nepřipouštěla, prostě tady nebyla a basta. Vlček se mi vrátí, byť bude trochu jiný.. Možná se bude mít o kousek víc rád. Potom už ho sestra začala zase vyhánět, že budou mít zpoždění a kdesi cosi.. Zamávala jsem mu a sledovala jak odchází pryč tou chodbou. Možná bych měla říct, že jsem litovala toho, co jsem udělala.. Jenže nelitovala. Srdce mi bušilo tak rychle, když jsem ho líbala a celým tělem mi procházel takový pocit štěstí.. Neuměla jsem se dočkat, až ho uvidím po operaci.

A najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, je všechno v pořádku. Moje rty se dotýkají těch jeho a skoro jako kdyby do sebe pasovali jako dva puclíky do sebe nádherně zapadnou do krátkého polibku. A je mi úplně jedno, že je možná ještě fyzicky žena, jasně, jsme tady kvůli toho, aby jí už nebyl, ale i kdyby se jí rozhodl zůstat.. Bylo by mi to jednom, protože on je můj Chris. Můj bělovlasý vlček a každá minuta, kterou s ním strávím mě naplňuje pocitem štěstí. A když mi polibek začne opětovat? Div že se samou radostí nezblázním. Když se potom odtáhl, na mé tváři byl široký úsměv, který odrážel, jak úžasně jsem se teď cítila. Jenom jediná věc tuhle chvilku kazila a to byl fakt, že Chris teď odchází pryč. Při jeho puse na čelo se pořád usmívám, byť mi po tváři steče slza.. A tu potom následovala další, když jsem ho viděla odcházet. A najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, jsem se cítila sama. Chris byl jenom pár metrů dál, v celé nemocnici byla spousta lidí, ale i tak. Měla jsem pocit, že jsem úplně sama a moc dobře jsem věděla, že to neskončí, dokud ho opět neuvidím. Chvíli jsem ještě seděla na chodbě, snažila jsem si v hlavě urovnat, co se právě stalo.


Kdyby tohle byl film, nejspíš by to bylo tak, že bych celou dobu, co byl uspaný byla s ním, držela ho za ruku a on když se probudí, tak jako prvního člověka uvidí mě. Neříkám, že to nebylo původně v plánu, opravdu jsem chtěla být celou dobu s ním, ujistit se, že je v pořádku a tak.. Jenže nejsem jeho příbuzná. Takže hádejte, co se stalo, když jsem přišla později na tu kliniku a chtěla za ním jít? Nepustili mě. A proto jsem musela celý den čekat, než ho uvidím.. Byla to ta nejhorší muka. Nejdřív jsem protestně stepovala před vchodem na oddělení, potom jsem seřvala tu ženskou, co je na recepci, později jsem si odchytla sestru, co Chrise odvedla a nakonec jsem dostala moc krásný doprovod až na hotel, v podobě nemocniční ochranky, která se chtěla ujistit, že se jim tam nevloupám zadním vchodem. Takže jsem byla docela ztracená. Jakmile jsem došla na pokoj, zuřivě jsem začala psát mámě a Málince, jak jsem rozčílená a snažila se s tím něco udělat, jenže mi to bylo prd platné. Dřív, než by se tohle všechno dořešilo bych Chrise viděla normálně a tohle bylo prostě plýtvání energie. Navíc Chris měl jít ještě na další operace a zákaz vstupu by mi to nijak neulehčil. Proto jsem si objednala flašku vína s tím, že pokud se opiju, bude moje čekání značně lehčí. Nebylo. Naopak, ležela jsem na posteli v depresích, že už ho nikdy neuvidím. Abyste pochopili. jak zoufale jsem vypadala.. Měla jsem na sobě jenom spodní prádlo, v ruce jsem měla prázdnou flašku vína a kolem mě byla změť mých rezavých vlasů. Vzbudila jsem se a překvapivě se ke mě kocovina nijak extra nehlásila. Byla jsem ráda. Došla jsem si do kuchyně, kde jsem si napustila sklenici vody a celou ji naráz vypila. Posadila jsem se na linku a tupě koukala nějak do blba, když do kuchyně vtrhl Chris a sevřel mě v pevném objetí. Ani jsem nezaregistrovala, že by odemykal, nebo tak něco.. Ale bylo mi to jedno, byla jsem ráda, že je konečně u mě. Pevné objetí jsem mu oplatila,jenom s tím rozdílem, že jsem ho jemně chytla za bradu a přitáhla si jeho hlavu tak, abych mohla přitisknout své rty na ty jeho. A teď už to nebyl krátký polibek. Byl dlouhý a ikdyž skončil, neodtahovala jsem se, jenom jsem se čelem opřela o to jeho, zavřela oči a roztřeseným hlasem jsem zašeptala.
"Ani nevíš, jaký jsem o tebe neměla strach. Nechtěli mě k tobě pustit, že prý nejsem rodina a kdesi cosi.." Šeptala jsem naléhavě a tisknula jsem ho na sebe, jenom abych mu byla blíž. Fakt, že jsem na sobě měla jenom spodní prádlo mi byl naprosto ukradený.

Možná jsem měla být opatrnější, možná jsem ho neměla tolik mačkat, neměla jsem ho k sobě tolik tisknout, abych mu nepotrhala stehy, nebo tak něco, ale já jsem prostě nemohla.. Byla jsem tak ráda, že ho konečně mám vedle sebe, že se ho konečně můžu dotknout. Možná jsem udělala chybu, když jsem udělala první krok, když jsem ho políbila, když jsem mu ukázala, že ho mám více než ráda.. Když jsem za ním šla tou chodbou, abych ho políbila, tak jsem měla velký strach, že ho tím ztratím.. Ale teď? Teď jsem věděla, že Chris to cítí stejně.. Že mě taky má více než rád.. A i proto pro mě ty hodiny, co byl na operaci pro mě byla taková muka. Bylo to, jako kdybych se dotkla něčeho nedosažitelného a někdo by mi to potom vzal..
Mohlo to vypadat zvláštně.. Já, sedím na kuchyňské lince, jenom ve spodním prádle, on v podstatě stál mezi mými stehny, tisknul se na mě, stejně jako já na něj a líbali jsme se.. Někdo by si to mohl vyložit, jakože je to nějaká milostná předehra a mohl by si taky dost dobře domyslet, co by mohlo přijít potom.. Jenže, takhle to nebylo. S Chrisem jsme nic takového nepotřebovali, alespoň né teď. Ta největší slast teď pro mě byla, že jsem ho mohla tisknout ve svém náručí. Že jsem cítila jeho dech na sv tváři a tak jsem věděla, že je skutečný a že se mi jenom nezdá.
"Já miluju tebe, Chrisi.."Po jeho slovech se mi na tváři rozlije široký, neskonale šťastný úsměv a já mu zašeptám odpověď. "Hrozně moc." Dodám ještě a svou rukou sjedu na jeho tvář, kterou jemně pohladím.
"Co ta operace? Jsi v pořádku?"  Zamračím se potom trošku starostlivě a pohledem sklouznu k jeho hrudníku. Přes tričko jde vidět, že tam má obvazy, ale ty tam měl i předtím, takže.. Nějak to podle toho nepoznám, jestli mi rozumíte.. A co mě na tom děsilo ze všeho nejvíce.. Tohle byla poměrně jednoduchá operace.. Co až přijdou ty další? Co když bude muset v nemocnici zůstat déle? Co když mě za ním nepustí? Tohle bylo blbých pár hodin, ale co kdyby to bylo více? Co kdyby tam musel zůstat pár dní? Odpověď na tyhle otázky jsem moc dobře znala. Asi bych zešílela.. Už jenom ta myšlenka mě nutila odmítat ho pustit. Takže jsem kolem něj pořád měla omotané své paže a opírala se čelem o to jeho.. Prostě jsem se snažila být v jeho blízkosti co nejvíce to šlo.. 

Doopravdy? Ano, doopravdy. Když někomu řeknete, že ho milujete, jsou to poměrně silná slova.. Opravdu, hodně silná slova a já neměla ve zvyku to jenom tak někomu říkat, ale.. U Chrise jsem to tak opravdu myslela. A nebylo to tím, že byl pěkný, nebo kvůli jeho těla, nebo.. Tady vůbec nešlo o fyzickou stránku. Milovala jsem ho.. Protože si zpíval přitroublé písničky, když vařil čaj, milovala jsem ho, protože se skoro v kuse červenal, milovala jsem ho, protože byl nesmělý, milovala jsem ho, protože jsem věděla, že není zkažený.. Že je dobrý a to i ve své podstatě.. S Terrym to bylo něco docela jiného.. Tam to bylo o fyzické stránce a musím uznat, že to sní byla opravdu.. Sranda.. Ale něco tam chybělo.. Chybělo tam to něco, co jsme mi dva s Chrisem měli. Nebo jsem si to alespoň myslela. Milovala jsem ho, protože to byl on. Milovala jsem ho, protože mi věřil, protože nebyl sobecký, protože mi nelhal, protože..

"Hej, vážně si myslíš, že bych o něčem takovém kecala?" Uchechtnu se a nesouhlasně zakroutím hlavou.

"Christiane Payne, ano, opravdu tě miluji.. Myslíš, že bych tady byla, kdyby ne?" Věnuji mu krátkou pusu, jenom tak do koutku, jenom abych to zpečetila..

"Ani nevíš, jak jsem moc ráda, že jsi se rozhodl mi věřit.." Pošeptám a musím si zkousnout ret. Jo, jezero.. Konec té vzpomínky nebyl zrovna radostný a doteď se mi o tom občas zdá a já se budím z nočních mur.. Ale nebýt toho, nejspíš bych tady teď nebyla. Odešla bych jako běžný kolemjdoucí, on by zůstal jenom tvář v davu a.. Jenže to tak není.. Je můj.

S úsměvem jsem ho poslouchala, jak mi povídá o té operaci.. Jo, všechno to beru s úsměvem, jako humornou historku, ačkoliv, ten konec.. No moc humorný není.. Nejdřív na něj chvíli nevěřícně koukám, jako kdybych čekala, že si ze mě dělá srandu, nebo co.. On však vypadá úplně vážně. Po chvíli ticha se však začnu smát a můj smích, jako kdyby naplnil celou místnost. Ale není to výsměch. Je to veselý smích, který jako kdyby měl Bělovláska ujistit, že je to v pohodě.

"A sakra, to budu asi muset krotit svoji úchylku na bradavky.." Řeknu rádoby zkoušeně a potom do něj opatrně dloubu, tak aby ho to nebolelo.

Sama jsem málem mezi ty lidi patřila.. Kdybych měla spočítat, kolikrát jsem stála nad umyvadlem s žiletkou, či nožem v ruce.. Jenže jsem to nikdy neudělala. Proč? Nebylo to kvůli toho, že bych nechtěla. Opravdu jsem nad tím přemýšlela, jenom.. Neuměla jsem si představit, jak hrozný pocit, by to byl pro moje rodiče. Nechtěla jsem je tomu vystavit. Protože moc dobře vím, že jak mamka tak taťka by hledali chybu v sobě. ptali by se, co zanedbali, co mohli udělat, aby tomu zabránili.. Jenže to nebyla jejich věc. To byl můj problém.. Bylo to v mojí hlavě a oni tomu nijak nemohli předejít. A to byla ta jediná myšlenka, co mi bránila..
"No to si piš, že ne.." Usměji se na něj vesele. Jasně, možná za to trošku mohlo to víno. Přeci jenom, včera jsem toho stáhla docela dost, takže je vlastně docela zvláštní, že nemám nijak zvlášť velkou kocovinu..
"A ty pro mě.." Odvětím mu a na tváři se mi rozlije takový šťastný úsměv.. Není to velký úsměv, je jenom nepatrný, ale je velice upřímný. "Myslím to vážně Chrisi.. Znamenáš pro mě tolik." Zním možná až trošku útrpně. Ale znáte ten pocit, když někoho prostě tak moc milujete, až to neumíte vyjádřit slovy? Máte pocit, že jste jako sklenice. A ta sklenice je tak plná, že s další kapkou by se přelila.. A takhle jsem si teď připadala já.. Oči jsem měla zavřené a svýma hubenýma ručkama jsem ho tiskla ke své, skoro nahé, hrudi.
Že si tu historku se sestrou trošku přikrášlil, to jsem neprokoukla. Ale i tak mi to nějak nevadilo, přišlo mi to vtipné, i když mi ho bylo popravdě docela dost líto.. Bude to znít asi vtipně, ale já třeba mám svoje bradavky docela ráda, představa, že bych je neměla. Huh. (ok, zní to vtipněji, než jsem čekala)
"To jsou ale hloupé vtipy.." Začnu se hihňat. Takhle si ze mě dělat srandu.. Šmankote.. "Jo, prosimtě, vždyť spolu chodíme asi tak pět minut a ty bys mi ž chtěl ukázat bradavky?" Řeknu zděšeně, ale koutky mi u toho pořád cukají do úsměvu. Vlastně mi ani nijak nedojde, že spolu vlastně nechodíme, nebo jsme si to neřekli, nebo.. Chápete!
"No to si piš že mám, není nic víc vzrušjícího než bradavky.." Zahihňám se. No jasně, tohle by mi nevěřil ani ten největší pitomec.. Ale byla to sranda. Bavit se s ním, takhle uvolněně.. Připadalo mi to, jako kdybychom zase byli u něj doma, v Shadowhillu. Ačkoliv z toho jsem měla trošku strach. Co když tam na mě někde vybafne Terry?